...duch je život, který do nás vdechl Bůh

Jaký je rozdíl mezi duchem a duší? Víte to? „Obnovení lidského ducha.“ Na toto téma si účastníci zářijové akce „Nová DNA poradenstvo“ vyslechli nejednu přednášku. Člověk se skládá ze tří složek. Těla, duše a ducha. Tak co je co...

Do duše patří emoce, city, mysl, vůle…

Duch je od Boha… duch je život, který do nás vdechl…

A Duch svatý? To je duch Ježíše Krista, ale i Boha. V Bibli se Duch svatý popisuje i jako Duch Boží. Toho nemá běžný člověk, ale jen ten, kdo ho přijme. Kdo uvěří.

V našich životech jsme prožili všelijaké krize, na základě kterých muže být náš lidský duch ubitý, zdrcený a vzdálený od Boha… Hřích v našem životě mu pak nedovolí, aby byl (náš lidský duch) v boží přítomnosti… a my chceme, aby se do ní navrátil. K tomu potřebujeme svatého Ducha, aby v nás tohoto lidského (našeho) ducha obnovil.

Na Slovensku se v kostele na „Pán s vami“ odpovídá „I s duchom tvojím.“ .... To je ono! (V Česku „I s tebou.“)

„Myslíme si, že je to nějaká energie… nebo… mnozí ho nazývají energií. To ale není energie, to je Bůh. Sám Bůh v nás,“ vysvětlovala jedna ze čtyř přednášejících Albínka Beňová.

No, pojďme si to vzít od začátku…

Ve Starém zákoně neměli všichni lidé Svatého Ducha. Mluvil jen přes proroky a lidi, které si Búh vyvolil. Průlom nastal o letnicích, kdy byl Duch svatý seslaný na tuto zem.

„Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ (Skutky apoštolů 2:1-4)

Od té doby je Duch Svatý mezi námi. Pán Bůh ho poslal na tuto zem, aby byl v každém, kdo uvěří.

Mimochodem, tohle říkáme i v modlitbě: „Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází. S Otcem i Synem je zároveň uctívám a oslavován a mluvil ústy proroků.“

Přijali jste Ducha Svatého? Jste jím naplněni? Při přijetí Ducha Svatého člověk může něco cítit, ale nemusí. Není to o pocitech, ale o naší víře, že nám Ježíš svého Ducha dal, když jsme ho o to požádali.

„Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá.“ (2.Tim 1:14)

„Pokud někdo čte bibli s Duchem Svatým, je to pro něj kniha živá. Chléb, kterým se občerstvuje. Když Ducha Svatého nemá, je pro něj bible jen kopec příběhů. (Zajímavá knížka, ale život mi to nemění.) Kdo žije s Bohem s jeho Duchem, ví, že ta cesta, na které právě je, je cesta Boží. Ráno to tady říkal Josef, myslím. Věděl, že je to cesta Boží,“ poukázala Albínka na příběh jednoho z účastníků, který odpovídal na otázku „Proč jsi sem přijel?“ Josefův krátký příběh čtěte zde.

Co Duch Svatý vlastně dělá? Práce Ducha Svatého...

Touhou Boha je, abychom byli jeho obrazem. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím.“ (Genesis 1:27) Abychom byli dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec (Matouš 5:48), takže základním úkolem Ducha Svatého je, aby nás přeměňoval. Neustále. Dokola. Neboť my neustále dokola od Boha odcházíme. Jojo, hříšná přirozenost dělá svoje…

Otec Ellias Vella v jednom semináři vyprávěl příběh malíře, který podal svému zákazníkovi hotový obraz. Zákazník ale řekl: „Tenhle krásný člověk ale nejsem já.“ Malíř mu odpověděl: „Ale takhle chtěl Bůh, abys vypadal. Taková tvář byla v Božím plánu.“

Co změnilo tedy zákazníkovu tvář?... Co mění NAŠE tváře?... HŘÍCH.

A je to tady vážení… dostáváme se k jádru...

Co tedy v nás působí Duch Svatý? Především nás usvědčuje ze hříchu… a tady… tady nastává chvíle, kdy se křesťané rozdělují na dvě půlky… na ty, kteří ten hlas chtějí slyšet… a na ty, kteří ho slyšet nechtějí…

C. S. Lewis na začátku své knihy „Velký rozvod nebe a pekla“ napsal jednu zajímavou větu: „Pokud jsme přijali nebe, nenecháme si byť jedinou nepatrnou upomínku na peklo.“ Takže otázka zní… Opravdu jsme přijali nebe?

Jak je možné, že mám Ducha Svatého a necítím lásku?

V Bibli se píše, že jestliže mám Ducha Svatého, z mého nitra poplynou proudy živé vody. Tak jak je možné, že i když jsem prosil o Ducha Svatého, nic takového se neděje…

V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven. (Jan 7:37-39)

Albínka nastínila problém: „Chodí za mnou lidé a ptají se mě. Jakto, že když mám Ducha Svatého, necítím lásku, jsem plný hněvu, nemám pokoj?...

„Protože je tam překážka, která tomu brání. Nějaký hřích nebo naše postoje, které nechceme změnit. To je špunt, který nedovolí, aby ty proudy živých vod tekly. Jsem naplněn věcmi, které jim brání.“

Ticho….

Říkám vám, že v sále v tu chvíli bylo takové ticho, že byste slyšeli spadnout špendlík. Duch Svatý začal usvědčovat…

Naším úkolem je odstranit ty špunty. Chceme přeci, abychom ovoce Ducha ve svém životě pociťovali naplno, aby bylo zřejmé. A co je ovocem Ducha Svatého? Především láska, radost, pokoj….

Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Galatským 5:23)

Tak si nenechme vzít to, co je naše a dejme pryč špunty. „Ak je nedáme von okrádáme sami sebe,“ konstatovala Albínka. Zdůraznila ale, že Ducha Svatého můžeme hříchem tolik umenšovat, že ho můžeme i úplně umlčet.

Ducha Svatého můžeme umenšovat, až ho umlčíme

On je jako holubice. Netlačí na nás. Je to jako s návštěvou, která za námi třikrát přijde, a mi řekneme: „Nemáme čas.“ Přijde po čtvrté?

Není to Bůh, kdo nás nechce slyšet. To my jsme nechtěli slyšet jeho. Bůh je tichý. Nenásilný. Vyčkává pak na naše volání. A to víte sami, že je to občas to jediné, co umíme. „Bože pomoc!“

Modlitba: Duchu Svatý, podvoluji ti celou svoji mysl, vědomí, podvědomí, emoce, svoji vůli. Uznávám tě za JEDINÉHO Boha, kterému dávám plný prostor v mém životě. Prosím usvědčuj mě tam, kde jsem se ti ještě zcela neodevzdal. Ukazuj mi na místa, kde mám ještě špunt. Ať ze mne tečou proudy živých vod. Amen

Na konci přednášky se Albínka zeptala: „Je tady někdo, kdo ještě není znovuzrozený? Kdo ještě svůj život zcela neodevzdal Kristu a nepožádal ho o jeho Ducha? Nebo.. je tu někdo, kdo si není jistý? Kdo to chce udělat teď, vyznat to, ať v tom má pořádek? Usmívala se… S maličkým strachem, ale obrovským odhodláním dopředu přišlo pět lidí. Albínka předříkávala modlitbu a ani opakovali. Byl to silný okamžik. A pro těch pět lidí možná nejzásadnější okamžik v jejich životech.

„Ježíši... Vyznávám, že jsem tě doposud nepřijal jako svého Pána. Děkuju ti, že teď ke mně hovoříš a chceš se mi dát poznat. Prosím, vstup do mého života. Buď mým Pánem. Převezmi vládu nad celým mým životem. Celý svůj život podřizuji tobě.“

„Duchu svatý... Prosím tě, vstup do mého života. Obživ mého ducha pro Pána Ježíše Krista. Ovládni můj život a veď mě mým životem po Boží cestě. “

Amen…

Mimochodem, ten, kterého objímá Albínka, je můj taťka - Josef. A vedle něj stojí moje mamka (vypadá to, že má podkolenky, ale nemá ). Jo, bylo to silný…

Na konci každého takového setkání jsou účastníci vyzváni, aby se sdíleli o tom, co na prodluženém víkendu zažili. Podělit se o to, co si za víkend uvědomili, nebo co Bůh v jejich životě změnil, na co jim poukázal. Takové svědectví zanechala i moje maminka. Ale jelikož naši museli odjet dřív, svědectví mi předala písemně, ať ho přečtu. Při prvním čtení jsem plakala. Na pódiu jsem už ale byla silnější….

Já vím, že jste zvědaví… tak vám ho sem dávám… (Mamča souhlasí <3)